Vstup do paláce

Pokud byl eunuch přijat do Zakázaného města, dostal nové jméno jako symbol nového života a byl mu přidělen patron. Zkušený eunuch, který ho měl na starosti a zacvičoval ho. Mezi nimi se vyvinul vztah učitele a žáka, velmi podobný vztahu noviců a mnichů v buddhistických klášterech.
Vytvářely se také skupiny eunuchů podle toho, komu sloužili, zda císaři, některé z jeho konkubín nebo úředníkům. Jednotlivé skupiny spolu tvrdě soupeřily a vzájemně proti sobě intrikovaly. Občas docházelo i k přímým napadením, srážkám, bojům.
Podle svého postavení měli eunuši i své erby či znaky, ozdobné pokrývky hlavy, lišili se oděvem, účesem, opaskem.
Nejschopnějším eunuchům se dostalo patřičného vzdělání – mohlo být od základního až po nejvyšší. V roce 1420 založil císař Jung-le (vládl 1403 až 1424 a patřil k dynastii Ming) v Zakázaném městě zvláštní školu pro eunuchy, v níž se učili číst a psát, aby mohli opisovat státní dokumenty a vyřizovat císařovu administrativu. Nezůstávali jen u základních textů, četli i čínské klasiky a životopisy významných eunuchů. Mnozí z nich obvykle pod pseudonymem sami psali texty a básně, hráli na hudební nástroje a skládali hudbu.
Jeden z eunuchů, který skončil ve vězení, tam napsal dílo, které je dodnes hlavním zdrojem velmi detailních informací o tom, jak eunuši v první polovině sedmnáctého století v Zakázaném městě žili, jak měli organizovanou práci, jak se oblékali a podobně. Šlo o dobu císaře Čchung-čena (1627 až 1644), posledního z dynastie Ming.

Kariéra

Kariérní postup představoval pyramidu. Nejvíce eunuchů bylo v základně s nejmenším vzděláním a nejmenšími odměnami. Čím výš, tím bylo eunuchů méně a postavení se úměrně zlepšovalo. Postup byl buď tradiční, nebo za výjimečné služby. Trest za pochybení kariéru zpomalil nebo úplně zlikvidoval. Ze dne na den končilo mnoho eunuchů i těch nejvýznamnějších bez práv, bez poct, bez peněz, někdy ve vězení, někdy přímo na popravišti, v lepším případě jako prostí vojáci na venkově, jako strážci císařských hrobů v Nankinu, zahradníci nebo sběrači odpadů.
Výjimkou mezi eunuchy byli konfuciáni, většina byla buddhisty. Ti nejbohatší nechávali stavět buddhistické chrámy a hráli významnou roli v tehdejším náboženském životě v Pekingu.
Vzdělaní a úspěšní eunuši byli neustálým a vítaným terčem útoků literátů a císařských úředníků. Byly popisováni jako krutí a lstiví, bytosti zcela bez skrupulí, profesionálové v intrikování a v pochlebování. Jejich duševní kvality byly přirovnány k jejich tělesnému zmrzačení. Terčem posměchu byla jejich zženštilost, chvástavost, názorová vrtkavost a především sexuální neschopnost, i když v tomto směru to nebyla tak docela pravda. Existují doložené zprávy o tom, že eunuši byli v mnoha případech velmi přitažliví pro ženy a dokázali je plně sexuálně uspokojit.

Rodinný život

Mnozí eunuši měli nejen manželku, ale i řadu konkubín. Obvykle zastávali významné posty a sňatek jim doporučil sám císař. Běžné bylo soužití eunuchů se služkami, které pracovaly v paláci. Sexuální život eunuchů provokoval vždy fantazii lidí. Vyprávělo se o eunuších, po nichž ženy šílely, a jejich sexuální praktiky do všech podrobností popisovaly literární texty i dopisy.
Eunuši s významným postavením si často adoptovali děti, přesněji syny. Ti dostávali vynikající vzdělání a stávali se obvykle dědici velkého majetku i dědičných poct a titulů. Dokonce jeden císař z období Tří království ve třetím století n. l. byl údajně adoptovaným vnukem eunucha. Na rozdíl od všeobecně vžitých představ značné množství eunuchů mělo rodiny, které se téměř v ničem nelišily od tradičních.

Úpadek eunuchů v Číně

Počet eunuchů se podstatně snížil za mandžuské dynastie Čching (1644 až 1912). Faktem zůstává, že i přes stále menší roli instituce eunuchů v Číně přežívala až do dvacátého století do posledního čínského císaře Pchu-i, tedy do roku 1912. Poslední eunuch zemřel v roce 1996.